Skvělý report ze Stubaie od testovacího jezdce

Do Rakouska, do Tyrol se můžete dostat různými způsoby. Autobusem, vlakem, hromadně s nějakou cestovkou nebo jako my – dobrodružněji, na vlastní pěst autem. Naše cesta začala v pondělí ráno v Děčíně. Čekalo na nás přibližně sedm set kilometrů německých a rakouských dálnic, silnic a křižovatek. V případě, že máte v úmyslu trochu bloudit, se vzdálenost úměrně zvyšuje.

Nám tato cesta zabrala celý den. Jeli jsme kolem Drážďan, minuli jsme Chemnitz, profrčeli jsme po dálnici kolem Regensburgu a Mnichova a projeli jsme Innsbruckem, jehož střed je kompletně rozkopaný. Odtud už to do Stubaiského údolí bylo coby carvingovou lyží dohodil. Kus za Innsbruckem bylo nutné odbočit na silnici číslo 183. Tato odbočka se snad ani nedá minout.

Měli jsme s sebou slušný proviant, takže cesta utíkala příjemně. Když nás brněly nohy, pobolívala záda, zastavili jsme si. Nebylo kam spěchat. Cestou na dálnicích je spousta odpočívadel s občerstvením nebo naopak s klidnými odlehlými místy. Překvapivým faktem bylo, že po celou dobu k našemu cíli se teplota pohybovala neustále nad nulou. V průměru mezi 3 – 8 °C. Nikde ani stopa po sněhu, dokonce počasí za oknem připomínalo příchod jara nikoli únor. Dokonce i v samotném stubaiském údolí jsme sníh museli pomalu hledat.

 

 

 

 

 

Stubai valley je z obou stran obklopen mohutnými štíty a hřebeny Alp připomínající ochranný val. Ubytování jsme si sehnali asi v jeho polovině, na okraji Neustiftu. Obec Neustift se táhne až k samotnému ledovci. Má několik částí, například my jsme bydleli v Nederu, Mutterberg se nachází pod ledovcem a dostat se k němu můžete přes Volderau, Ranalt či Falbeson. Celé údolí v podstatě představuje nespočet ubytovacích možností. Cenové relace se pohybují různě. Pokud jste fajnšmekr a chcete si užít i po lyžování luxusu, můžete se ubytovat v některém z 3 – 4 hvězdičkových hotelů v Neustiftu. Čím blíže k ledovci, tím dražší, pochopitelně. Takové hotely nabízí noc průměrně za 60 – 80 eur za noc. Samosebou narazíte i na dražší, když se budete trochu snažit. V takových hotelích vás budou hýčkat. Nakrmí vás, zpřístupní bazén, wellness. Pokud se chcete po lyžovačce jen vyspat, nemáte rádi velké hotely, nebo si je nemůžete dovolit, pak je zde nespočet různých rodinných ubytování a farem. Jejich cena za noc se pohybuje od 16 – 30 eury. Zde ale musíte dát ještě pozor na to, zda takové ubytování obsahuje snídani nebo ne, a jaká je cena konečného úklidu. Někdy se stává, že cena za ubytování je rozumná ale tzv. final cleaning (finální úklid po vašem odjezdu) se pohybuje kolem nereálných 40 euro. Další užitečnou věcí je, nechat si před odjezdem poslat katalog ubytování a dalších informací (www.stubai.at/cs). Díky katalogu, který nám zdarma dorazil až po objednání ubytování, jsme trošku smutně zjistili, že bychom se mohli ubytovat ještě jinak, kdybychom tyhle informace měli dřív. Internet holt ani v téhle době není vševědoucí.

Mně osobně vyhovuje ubytování rodinného typu. Lidé jsou k vám většinou opravdověji vstřícnější, ne jako když si to zaplatíte. Zajímají se o vás, o to co děláte, odkud jste a vůbec nezáleží na tom, jak moc ovládáte zdejší jazyk. Baráčky také nedosahují velikosti hotelů, tudíž nepojmou tolik lidí a přesně tak se mi to líbí – ať se vám to líbí nebo ne, poznáváte lidi, kteří tam bydlí. My jsme se ubytovali ve Winklhofu (Hotel Petra Hofen). V části Neustiftu zvané Neder. Jedná se o rodinný dům asi s pěti hostinskými pokoji. Náš pokoj měl velký balkon a krásný výhled na hřebeny směrem ke Stubai. Ačkoli jsme neviděli ostatní, podezírám paní Hofen, že nám dala ten nejlepší. Hned po příjezdu nás pobavily krávy. Proč?? Protože nebyly ve stodole ale ve stejném baráku jako my. Bydleli jsme nad nimi. Na dveřích chléva visela spousta ocenění, kterým jsem sotva rozuměla. Moje znalost němčiny je prachmizerná. Přesto jsem ten bůhvíčím oceněný dobytek chtěla vidět. Paní Hofen nás do chléva vzala a všemi možnými jazyky a gesty jsme si sdělili, že produkují pouze mléko a to má několik ocenění kvality v tyrolském regionu. Sýry zde nevyrábějí.

 

 

 

 

Další den jsme konečně vyrazili na Stubai. Na stubaiském ledovci jsem ještě nebyla, ale čekala jsem něco velkého. Parkoviště před lanovkou na ledovec bylo velké :) Za tu dobu co jsme zde byli, bylo parkoviště zaplněné maximálně ze čtvrtiny. Z okraje Neustiftu sem, je to ještě zhruba 20km po úzké silničce vinoucí se do kopce. Jezdí sem samozřejmě v pravidelných intervalech skibus, který je bezplatný. Neustift se nachází v nadmořské výšce 1 000 m.n.m, spodní stanice lanovky se nachází ve výšce 1 758 metru nad mořem. Lanovky a vleky Vás mohou vyvézt až do výše přes 3 000 m.n.m Tady pod špicí Schlaufelspitze se nalézá vyhlídková plošina Top of Tyrol, přístupná od horní stanice lanovky. Cesta zabere přibližně 10 minut chůze. Z té by se měl naskytnout dech beroucí výhled do širokého okolí, na lyžaře na sjezdovkách, na zasněžené vrcholky skal. My jsme na této visuté terase nebyli, protože první den byl ledovec obalen mlžným mrakem a tak nebylo vidět dál než na několik metrů a v příštích dnech návštěva také nevyšla.

U spodní stanice lanovky, ve veliké prostorné hale, jsme si vzali plánek sjezdovek a cestou po točité rampě směrem ke kabinovým lanovkám jsme ji zběžně prostudovali. První kabinky vzhůru vyrážejí buď v 8h nebo v 8:30h, závisle na počasí. Ze dvou možností jsme si vybrali lanovku rudé barvy, která nás vyvezla výše. Na druhý stupínek do stanice Eisgrat. Z téhle stanice se dá pokračovat lanovkou až k nejvyššímu bodu celého areálu. Eisgrat je také ideální místo na odložení věcí a batožiny. Je tu plně vybavené zázemí s restaurací, barem, toaletami (pěknými a čistými), uzamykatelnými boxy, místností, kde můžete posvačit a také zde sídlí záchranná služba. My jsme si tu batohy nechaly přes celý den a občas se k nim vraceli. Není nutné se bát ztráty. Tady nahoře nejspíš neznají definici krádeže. Takže můžete bez obav lyžovat. Z této stanice se lze několika vleky dostat všemi směry a vyzkoušet tak různé sjezdovky.

Obtížnost jednotlivých tratí se různí, aby si přišli na své jak začátečníci tak i zkušení freerideři. Najdete tu modré (nejsnadnější), červené (střední) a černé (obtížné) sjezdovky. Nejvíce je zde těch středně obtížných sjezdovek. Ke sjezdovkám vás sveze 26 moderních lanovek a vleků. Za zmínku stojí 8mi sedačkový vlek Rotadl. A proč o něm mluvím?? Protože tento sedačkový vlek disponuje kromě krytu proti větru také vyhřívanými sedadly. Je to velmi příjemná vychytávka. Projet se na něm můžete, když z Eisgratu sjedete po sjezdovce 1b ke stanici Gamsgarten. Značení sjezdovek je tak jako jinde prostřednictvím cedulek rozmístěných po obou stranách sjezdovky. Pokud jste však krátkozrací jako já, můžete s tím mít problém. Při křížení sjezdovek jsem měla problém hned zjistit, na které se nacházím a párkrát se mi stalo, že jsem skončila u jiného vleku než přítel. Písmena a čísla jednotlivých sjezdovek nejsou nijak výrazná. To trochu kazí radost z rychlé jízdy. Většina smrtelníků s tím potíže nemá (otestováno na bystrozrakém příteli), já však ano a větší tabulky u křížení bych uvítala. V takovém případě doporučuji mít něco na dorozumívání. Nejlépe vysílačky. Ne všechny sjezdovky jsou taky královsky široké, vhodné pro precizně provedené obloučky. Nejdelším sjezdem ledovce je kombinace snadné sjezdovky číslo 7 a přírodní sjezdovky číslo 14. Tento sjezd měří okolo 10 km a vede téměř odshora až k dolnímu parkovišti. Čtrnáctka nepatří mezi nejsnadnější sjezdy. Široká sjezdovka se místy mění v úzkou uličku, kde pro obloučky není místo. Po vaší levici si vesele zurčí přízračně čistý potůček, který čeká na vaší případnou nepozornost :) Řítíte se dolů údolím a kolem vás se tyčí majestátní hory. Pokud tudy jedete po 16 hodině (v tu dobu zapadá v únoru slunce) a je jasno, nabízí se neskutečné výhledy, které vás doslova přimrazí na místě a donutí kochat se hrou světla a stínu na zasněžených štítech hor všude kolem. Na slunce zapadající ve skalách je opravdu nádherný pohled.

 

 

 

 

První den na Stubai se nesl ve znamení bolesti hlav a nevolnosti. Bylo to způsobené nadmořskou výškou a mlhou, která panovala všude kolem a ztěžovala výhled. Když k tomu připočítáme houpání zastavené kabinkové lanovky v silném větru, nechápu, že nebylo zle všem lyžařům. Tento den k naší smůle nejelo poměrně dost vleků a tak jsme byli odkázání jen na několik sjezdovek v dolní polovině ledovce. Pří jízdě na kotvě jsme byli nuceni sestoupit ani ne v polovině cesty, protože vítr ze země zvedal ledové krystalky a metal nám je do tváře. Byl to bolestivý zážitek. Příroda nám předvedla, co dovede hned v úvodu. V téhle mléčné bělobě se mi také ztrácely ony body vyznačující sjezdovku. Měla jsem doslova oči na stopkách a sledovala jízdu lyžařů kolem sebe, abych náhodou nevylétla ven. Přesto jsem to párkrát zapíchla do hlubokého sněhu. Ten den jsme nevyfotili ani fotku. Večer jsme strávili v pokojíčku u Hofenových za zvuku kravských zvonců zespoda a tajně jsme doufali a modlili se ke křížku nad postelí, za lepší zítřek. Asi jsme se nemodlili dostatečně. Dobře nám tak.

Ráno jsme vstali už v 6:30h. Posnídali jsme a sbalili svačinu na celý den. Při příjezdu na parkoviště pod ledovec jsme zaznamenali méně aut, ale nepřikládali jsme tomu smysl. S lyžemi usazenými na ramenou jsme se vydali do haly a pak po rampě vzhůru ke kabinkám. Zastavila nás ocelová zábrana. Kabinky nejely. Teprve teď jsme si naplno uvědomili, že je tu nezvykle málo lidí. Po chvíli čekání nám německy a pak anglicky umělé hlasy oznámily, že dnes je ledovec uzavřen z důvodu bad weather – špatného počasí. To nás trochu naštvalo, takhle jsme si dovolenou tedy nepředstavovali. Slečny u kasy nám řekly, že permanentka pro dnešní den bude platná zítra. Alespoň nějaká satisfakce.

Vrátili jsme se na farmu a přemýšleli co s načatým dnem. Naštěstí tady se dá dělat i spousta jiných věcí. Turistika, kultura, wellness. Vydali jsme se do centra Neustiftu. Jako v celém Rakousku, i zde jsou lidé velice nábožní a tak se není čemu divit, že středem obce je farní kostel zasvěcený svatému Jiří (St. Georgs). Kostel je vystavený v rokokovém stylu a zvenku vypadá poměrně skromně. Po vstupu do chrámové lodi je všechno jinak. Uvnitř na stěnách a stropě jsou biblické výjevy a malby andělů. Interiér je bohatě vybaven sochami a dalšími náboženskými symboly. Na zemi červený koberec. V kostele se rozléhal příjemný zvuk varhan, který celou atmosféru umocňoval. Bylo zde pár místních, kteří se modlili. Po návštěvě místní dominanty jsme ještě prošli město a objevili, že ve velkém množství domů mají ještě nějakou tu zimmer frei. Poté šel přítel běhat a já využila dne k nějaké té turistice. Vydala jsem se proti proudu Pinnisbachu údolím Pinnistal vzhůru. Měla jsem v úmyslu dojít na jeho konec, respektive začátek ale nebylo mi to dopřáno. Zde na mě vyzrálo počasí. V té době zrovna v Rakousku byla lavinová pohotovost, tak jsem na své cestě potkala několik varovných a zákazových cedulí, které mě z mé cesty nakonec svedly. Vyloupla jsem se na vrcholu lyžařského střediska Elfer. Je to středisko hned v Neustiftu. Má podstatně menší rozlohu než stubaiský ledovec a nabízí jen několik sjezdovek ale v době kdy je Stubai kvůli nepřízni počasí uzavřen tady se lyžovat dá. Kromě toho je zde i bobová dráha. Byl odtud hezký pohled do údolí.

Po návratu jsme se rozhodli vyzkoušet místní wellness komplex s bazénem a saunou. Cena po předložení Gastekarte (-10 %) 11.50 EUR od 13h do 21h neomezeně. Komplex má venkovní vyhřívaný bazén s výhledem na horské štíty. Chybí zde velký plavecký bazén, ale to nám nevadilo, protože jsme chtěli navštívit zejména saunu. Ty tady byly 3. Finská sauna, bio sauna a outdoor sauna. Ta je na můj vkus moooc studená. Její účel mi zůstal utajen. Abyste se zde zapotili, museli byste zde strávit kupu času, tedy pokud by Vás dřív nezačaly zábst nohy. Ve finské sauně se pro saunaře pořádají show. To je teprve teplíčko, když je vzduch vydatně rozvířen ručníkem...

 

 

 

 

Následující den se sluníčko ukázalo v plné kráse a už od brzkého rána bylo neskutečně jasno. Naše srdce zaplesala. V tohle počasí jsme doufali celou dobu. Kabinky a vleky byly v provozu úplně všechny, Na sjezdovkách ležel ukázkový manšestr, který se jen třpytil ve slunci a čekal na nájezd prvních lyžařů. Dnes jsme neúnavně vyjeli snad všemi vleky a vyzkoušeli téměř každou sjezdovku. Objevili jsme další možnosti stubaiského ledovce – snowparky, sjezdovky a atrakce pro děti, včetně modrého Yettiho, slalomovou dráhu a měřič rychlosti mezi brankami asi na 100 metrů. Ten jsme si s nadšením projeli hned několikrát. Olympionici z nás nejspíš nebudou, ale je to hezké zpestření dne na sjezdovkách a dokonce jednu ledovou lezeckou stěnu. Konečně jsme se při výjezdu vlekem mohli pokochat okolím sjezdovek. Nafotili jsme snad miliardu snímků. V takovýto sluneční den je nutné se mazat, protože jinak je spálení více než reálné. Na vrcholech kopců a horních stanovištích vleků bylo nesmírně větrno a zvedal se tam obrovský mrak ledového sněhu. Vítr měl takovou sílu, že mě rozjel pozpátku a led intenzivně štípal ve tváři. Naproti tomu z vleku to byl úchvatný obrázek.

Bezvadně jsme lyžovali celý den. Rolby průběžně vyjížděly a upravovaly sjezdovky, takže ani ke konci dne nebyly nikde žádné ošklivé muldy. Jedinou nepříjemností ten den byl fakt, že s nástupem 16h už všechno pomalu končí a všude se zavírá a připravuje a sjezd dolů do údolí. Mysleli jsme si, že si ještě po lyžování dáme někde svačinu a nějaký kafíčko ale z teplého zázemí stanice Eisgrat jsme byli bez pardonů vyhnání. Cestou dolu po čtrnáctce jsem už byla příjemné unavená. Tento den rozhodně splnil naše očekávání.

Pobyt na Stubai byl fajn. Líbila se mi příroda, ubytování a rozmanité možnosti trávení času.

 

Napsala Saša Vaňková, fotografie Petr Štěpán.

 

 

Panu Štěpánovi a jeho přítelkyni děkujeme za úžasný report, za který od nás dostali skipas do střediska Stubai ZDARMA.

CHCETE SE TAKÉ STÁT  NAŠÍM TESTOVACÍM JEZDCEM A DOSTAT SKIPAS ZDARMA?? NEVÁHEJTE SE REGISTROVAT

Podrobnější info najdete ZDE